Inkvizice, její struktura, ...

12. dubna 2008 v 17:52 |  čarodějnice
Inkvizice, její struktura, vyšetřovací metody, soudy a tresty

a) Struktura

Za základní listinu Španělské inkvizice můžeme považovat bulu Sixta IV. z 1. 11. 1478. Organizačně existovala tato instituce od r. 1483. Consejo de la Suprema General Inquisición byl nejvyšším odvolacím tribunálem, kterému podléhaly provinční tribunály. Řídící směrnicí byla Instrucciones Antiquas, jejich autorem byl sám Tomáš Torquemada. Později byly novelizovány pod titulem: Instrucciones del Santo Oficio de la Inquisición.
Představitelem inkvizice je velkoinkvizitor, který je jedním z členů Supremy, kde zasedal i král. Inkvizice byla samostatná v Kastilském i Aragonském království. Byly tedy zákonitě dvě Supremy, tj. také dva velkoinkvizitoři. Pokud byly tyto úřady spojeny v jedné osobě, mluvíme o Generálním inkvizitorovi. V Kastilii bylo dvanáct tribunálů, v Aragonii čtyři.
Provinční tribunál se skládal ze dvou inkvizitorů, přísedícího, alguacila (soudního zřízence) a fiscala (žalobce) a neurčitého počtu služebníků. Další skupinu tvořili tzv. familiares, kteří zabezpečovali tribunál jako strážní a doprovodní oddíl. Tato služba byla bezplatná a čestná. Vykonávali ji mužové z nejváženějších rodin a často většina mužů ve městě. Začátkem 16. stol. vytvořili familiares bratrství (hermadad) sv. Petra, mučedníka z dominikánského řádu -- prvního zavražděného inkvizitora. Pasivní finanční bilance vedla také k tomu, že inkvizice se stala v 18. stol. neškodným cenzorským úřadem, který nebyl schopen své výnosy prosazovat a osvícenská aristokracie a měšťanstvo tak činnost inkvizice paralyzovaly.
Pod pravomoc inkvizice patřili všichni poddaní království -- vyjma biskupů a některých exemptních řádů. Inkvizici patřily všechny případy, které souvisely s otázkou pravosti a jednoty víry, která byla zárukou jednoty a existence státu. Tento aspekt je nutné vyzdvihnout jako specifikum španělské inkvizice. Kriminální činy patřily inkvizici jedině v souvislosti s předchozím zaměřením. Tak např. soudila inkvizice homosexuální delikty, bigamii apod.

b) Vyšetřovací metody

Vyšetřovací metody odpovídaly tehdejší praxi v Evropě a v mnoha případech byly mírnější a zaručovaly větší právní ochranu než u ostatních tribunálů. Nestačilo pouhé přiznání. Tím se vylučoval vliv útrpného práva, které patřilo k tehdejší vyšetřovací praxi všech soudních dvorů. Udání muselo pocházet od dvou svědků, kteří zůstali v anonymitě před veřejností a žalovaným. Tribunál musel přešetřit jejich bezúhonnost. Před zatčením musel být předložen písemný materiál, ve kterém skupina teologů, kteří pracovali jako cenzoři (calificadaros), posoudila, zda se jedná o blud. Při kladném nálezu vydal žalobce (fiscal) příkaz k zatčení. Je značný počet negativních rozhodnutí calificadorů. Jsou i případy potrestání inkvizitorů na návrh calificadorů. Vězení inkvizice byla v relativně dobrém stavu. Všeobecně vzato nebyla horší, než královská vězení a ti, kteří jimi prošli, tvrdili, že byla čistší a udržovanější než ostatní. Vězni měli své cely a také možnost práce. Protokoly vypovídají o pravidelných dávkách potravin, vedle chleba je jmenováno maso i víno. Vězni si mohli kupovat nebo nechat posílat olej, ocet, led, vajíčka, čokoládu a slaninu.
V cele měl vězeň matraci, přikrývku, vlněnou deku, dvě truhlice. Měl právo na pantofle, osobní prádlo a psací potřeby. Za nejstrašnější bylo považováno mlčení a návštěvy inkvizitora, který měl povinnost rozmlouvat s vězněm a přivést ho k lítosti. španělská i římská inkvizice zapovídala vězňům účast na mši sv. a svátostech.
Útrpné právo bylo povoleno jen ve výjimečných případech. Historikovi se nutně jeví vězení inkvizice po všech stránkách humánnější než tehdejší evropský průměr. Líčení o krvavých a sadistických scénách jsou vymyšlené báchorky. Mučení zmizelo v polovině 18. stol. Při použití útrpného práva musel být osobně přítomen inkvizitor, zástupce biskupa, sekretář a lékař (nebyl-li přítomen, musel být snadno dosažitelný). Vyšetřovaný nesměl přijít o život, ani nesměl být zmrzačen. Každé gesto a každý výrok musel být sekretářem zapsán a mučení bylo přerušeno.

c) Soudy a tresty

Abychom porozuměli soudnímu postupu inkvizice, musíme si uvědomit, že se řídila zásadou presumpce viny. Úkolem inkvizice bylo přivést obžalovaného k pokání. Inkvizitoři museli třikrát napomenout obžalovaného, aby zpytoval svědomí.
Obžalovaný musel mít obhájce, kvalifikovaného advokáta. Dále mohl mít ještě právního poradce. Později v 16. stol. byla určena skupina inkvizičních advokátů, ze kterých si mohl obžalovaný vybrat tak zvaného "abogadas de los presos". Dále si mohl obžalovaný na svou obranu pozvat vlastní svědky! Rovněž tak měl právo odmítnout soudce a žádat jiného.
Proces probíhal řadou vyšetřovacích audiencí za přítomnosti žalobce i obhájce, případných svědků z obou stran. Každá audience byla protokolována. Závěrečné jednání probíhalo v komisi tzv. "consulta de fe", kterou bychom měli nazvat porotou. Jejími členy byli: inkvizitoři, zástupce biskupa, poradci, kteří museli složit zkoušky z teologie a práva. Tyto osoby hlasovaly o rozsudku. V případě nerozhodného hlasování předali případ Supremě. Od 18. stol. všechny vážnější případy předávaly provinční tribunály Supremě.
Dále si uveďme rozhodnutí o trestu seřazená podle četnosti:
  • smíření
  • nošení kajícího oděvu na určitou dobu
  • vyhnání z bydliště
  • zmrskání
  • uvěznění pro nedostatek důkazů na neurčitý čas
  • galéra (na 10 let)
  • napomenutí
  • osvobozující výrok
  • upálení "in effigie" (obraz nebo figurína)
  • upálení "in persona"
  • zabavení majetku
  • uvěznění
Osvobozující výrok je prvkem neznámým u ostatních inkvizičních tribunálů středověku. Počet odsouzených k trestu smrti upálením činí ze začátku 1% odsouzených, v příštích sto letech jen 0,5%. Krvavé hrůzy inkvizice dostávají zcela jinou podobu. Auto de fé nebylo sadistickou maškarádou, ale skutečným dobovým vyjádřením spravedlnosti. K auto de fé patřilo procesí, mše sv. s kázáním, po kterém následovalo smíření kajících obžalovaných. Je zcela falešný obraz, kdy za jádro "auto de fé" je považováno upalování. Počet trestů upálením nám ukazuje, v kolika případech bylo možné účastnit se takové podívané.
Docházelo i k justičním omylům a ke zneuľití moci. Komise vyąetřovaly inkvizitory, kteří se takto provinili a odsuzovaly je i k těľkým trestům. Oběti jejich procesů pak byly rehabilitovány. Humanismus, renesanční obdiv antiky vyvolal návrat k pohanským praktikám a oľivil ľivořící zbytky pohanské minulosti evropských národů. To je jeden z rysů regrese, kterou je renesance. Čarodějnické epidemii padl za obě» téměř jeden milion osob. I zde vedle magických pověr sehrály svou úlohu jevy jako narkomanské orgie, andělíčkářství, kriminální manipulace s jedy apod. Zdaleka není možné tvrdit, že se jedná pokaľdé o nevinnou obě». V nejednom případě byl rozsudek dobově přísný, ale v podstatě spravedlivý podle tehdejąích právních norem. V Německu počet obětí dosáhl 100 000. Z toho dvě třetiny v protestantských zemích. Také v Anglii dosáhl počet obětí několika desítek tisíc. Ani v USA nemají čisté konto, zaslouľili se o ně předevąím puritáni.
Jak reagovala ąpanělská inkvizice? Opět zcela nečekaně. Generální inkvizitor označil víru v čarodějnictví za pověru. Inkvizitoři se museli vydat do severních oblastí španělského království, kam pronikla ze zahraničí čarodějnická epidemie. Inkvizitoři museli obyvatelstvu vysvětlovat, že neúroda nebyla způsobena čarodějnickými kejklemi, ale vlivem počasí. Tento postup inkvizice způsobil, že Španělsko má nejmenší počet obětí v čarodějnických procesech!

ZDROJE:
Obrázek - www.google.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama